Týden se s týdnem sešel a můj pobyt v Itálii se potichounku překlenul do druhé poloviny. Sice tady nejsem poprvé a snad ani naposledy, ale přesvědčila jsem se, že bella Italia mě snad nikdy nepřestane zas a znova překvapovat… Několik málo úlomků poznatků a vzpomínek, které mi zůstaly v hlavě: zjistila jsem se, že…

- že italové se dívají strašně pohoršeně, když peču buchtu z kostky másla, ale   lít si do VŠECH jídel LITRY olivovýho oleje je pro ně naprosto normální

- že když se narodí děťátko, pověsí se na dvěře domu veliká růžová nebo bleděmodrá mašle

- že italové chodí v botech po celým domě a vyzují si je až těsně před postelí a pak se diví, že musí třikrát denně zametat a umývat špinavý podlahy (podotýkám, že to, že si uvědomí, že musí, ještě neznamená, že to dělají)

- že více než polovina italského obyvatelstva dosud ještě nezaznamenala rozdělení Československa na Česko a Slovensko

- že italským chlapům stačí na večeři dva plátky šunky s cukrovým melounem, pár rajčátek, trocha salátku, několik kousků sýra a krajíček bílýho „chleba“ (vlastně, když tak nad tím přemýšlím, ten hrnek olivovýho oleje (minimálně), co si do toho nalejou, nejspíš vyrovná kalorie na hodnotu pěknýho talíře naší svíčkové s knedlíkem, takže je to asi OK )

- že když necháte na ulici nezamčený kolo s nákupem, nikdo vám neukradne nejen kolo, ale dokonce ani nákup (a tak když na parkovšti necháte odemčený auto, což se mojí hosting mamce za poslední týden povedlo třikrát, nemusíte se vůbec znepokojovat)

- že italští mladí jsou až do celkem vysokýho věku dost nesamostatní a rodiče je dlouho vodí za ručičku (což ostatně sami přiznávají)

- že letní prázdniny tu sice trvají tři měsíce, ale do školy se přes rok chodí i v sobotu a navíc mají na prázdniny několik knížek úkolů, který musí vyplněný odevzdat (díky za naše dva měsíce nicnedělání!!!)

- že italská Ravenna, Imola, Bologna, Rimini a Siena jsou opravdu nádherný města (ostatně jako všechny tady)

- že italský dráhy a zpoždění vlaků jsou sice strašný, ale našim se stejně nevyrovnají

- že mrznout v Osíčanech na zastávce v 15ti pod nulou a čekat na autobus, kterej kvůli náledí stejně nepřijede, je pořád lepší než sedět ve čtyřicetistupňovým horku ve stínu s nechutně vysokou vlhkostí vzduchu

- že moje hosting rodinka je mistrem světa ve zkracování jmen (viz vývoj toho mojeho: Kristýna → Kristýn → Kristy → Kris → Kri …. děsím se dne, kdy na mě budou volat „K“)

- že se mi odsud sice nechce, ale už se těším domů na vás na všechny!