Týden se s týdnem sešel a můj pobyt v Itálii se potichounku překlenul do druhé poloviny. Sice tady nejsem poprvé a snad ani naposledy, ale přesvědčila jsem se, že bella Italia mě snad nikdy nepřestane zas a znova překvapovat… Několik málo úlomků poznatků a vzpomínek, které mi zůstaly v hlavě: zjistila jsem se, že…

- že italové se dívají strašně pohoršeně, když peču buchtu z kostky másla, ale   lít si do VŠECH jídel LITRY olivovýho oleje je pro ně naprosto normální

- že když se narodí děťátko, pověsí se na dvěře domu veliká růžová nebo bleděmodrá mašle

- že italové chodí v botech po celým domě a vyzují si je až těsně před postelí a pak se diví, že musí třikrát denně zametat a umývat špinavý podlahy (podotýkám, že to, že si uvědomí, že musí, ještě neznamená, že to dělají)

- že více než polovina italského obyvatelstva dosud ještě nezaznamenala rozdělení Československa na Česko a Slovensko

- že italským chlapům stačí na večeři dva plátky šunky s cukrovým melounem, pár rajčátek, trocha salátku, několik kousků sýra a krajíček bílýho „chleba“ (vlastně, když tak nad tím přemýšlím, ten hrnek olivovýho oleje (minimálně), co si do toho nalejou, nejspíš vyrovná kalorie na hodnotu pěknýho talíře naší svíčkové s knedlíkem, takže je to asi OK )

- že když necháte na ulici nezamčený kolo s nákupem, nikdo vám neukradne nejen kolo, ale dokonce ani nákup (a tak když na parkovšti necháte odemčený auto, což se mojí hosting mamce za poslední týden povedlo třikrát, nemusíte se vůbec znepokojovat)

- že italští mladí jsou až do celkem vysokýho věku dost nesamostatní a rodiče je dlouho vodí za ručičku (což ostatně sami přiznávají)

- že letní prázdniny tu sice trvají tři měsíce, ale do školy se přes rok chodí i v sobotu a navíc mají na prázdniny několik knížek úkolů, který musí vyplněný odevzdat (díky za naše dva měsíce nicnedělání!!!)

- že italská Ravenna, Imola, Bologna, Rimini a Siena jsou opravdu nádherný města (ostatně jako všechny tady)

- že italský dráhy a zpoždění vlaků jsou sice strašný, ale našim se stejně nevyrovnají

- že mrznout v Osíčanech na zastávce v 15ti pod nulou a čekat na autobus, kterej kvůli náledí stejně nepřijede, je pořád lepší než sedět ve čtyřicetistupňovým horku ve stínu s nechutně vysokou vlhkostí vzduchu

- že moje hosting rodinka je mistrem světa ve zkracování jmen (viz vývoj toho mojeho: Kristýna → Kristýn → Kristy → Kris → Kri …. děsím se dne, kdy na mě budou volat „K“)

- že se mi odsud sice nechce, ale už se těším domů na vás na všechny!

Jdu se takhle jednou ráno do obýváku zeptat Agaty, co bude snídat. “Croissant, prosím.”, zní odpověď. Ok, zamířím teda do kuchyně. Dvířka od skříňky s croissanty jsou rozglábená dokořán. Vezmu croissant a zavřu je. Zanesu ho Agátě a vracím se zpět. A co nevidím? Skříňka, kterou jsem před dvěma minutami zavřela, je opět do průvanu. Nevadí, zavřu ji podruhé a jdu do obýváku. Tam leží na zemi hned dva papírky od croissantů. Nechápu, ale zvednu je oba a nesu je do koše. Cestou si všimnu dalších dvou otevřených skříněk, které byly doteď zavřené. Ve dřezu se mezitím samovolně nakupila hromada špinavého nádobí, umyju ho tedy a opět si to štráduju do obýváku. Nevím, jak je to možné, ale leží tam třetí obal od croissantu. Uklidím teda i ten a vracím se do kuchyně, kde mezitím do před pěti minutami prázdného dřezu napochodoval hrnek, talířek a vidlička. Umyju je a jdu do svého pokoje (po cestě zavřu skříňku s croissanty).

A tak je to tu celé dny se vším. Míče se teleportují ze zahrady na dvůr a ze dvora na zahradu, židle od stolu k bazénu (nikdy však ne zpátky), obsahy krabic stolních her se bez dovolení samy míchají a vyměňují, oblečení se zase rádo sluní na vyhřátých kachličkách schodů před domem. Botám se nelíbí v botníku, a tak často chodí na vycházky po celém domě a mokrým plavkám se ohromně zamlouvá vlhkost, a tak se vždy v nepozorovaném okamžiku vytratí ze sušáku do nejbližšího tmavého a chladného koutu.

Na celé věci je ale nejzajímavější odlišná frekvence teleportování různých druhů předmětů. Zatímco třeba ty mokré plavky se přemisťují přibližně jedenkrát za den převážně v odpoledních hodinách a v okolí do 10-ti metrů od bazénu a sušáku, předměty odpadkového a hračkového typu se objevují na celém území domu i zahrady přibližně každých 5 minut 24 hodin denně.

Dějí se tu zkrátka divné věci. Už jedenáct dní marně zkoumám, jak je to možné – a výsledek nepřichází. Meno male, mám na to ještě dalších šest neděl – však já tomu jednou přijdu na kloub.

Nadmíru pohodlný žlutý studentský autobus mě ráno 26. 7. vyhodil v Bologni na ulici téměř hodinu před předpokládaným příjezdem. Moje hosting family byla samozřejmě ještě v nedohlednu, a tak jsem svůj sedmi a půl týdenní pobyt v této prosluněné zemi započala zmrzlinou.

Pouhých 5 minut po smluveném čase setkání, což je na italské způsoby opravdová rarita, se objevil táta Gianni s dcerami Laurou a Agatou. Nasedli jsme do auta a už po pár minutách jsem věděla, že jsem tu správně. Moje nová dvouměsíční rodina je opravdu k nezaplacení – nepřeháním, když tvrdím, že jsou to jedni z nejpřátelštějších, nejupřímnějších a nejsympatičtějších lidí, které jsem za svůj zatím krátký život měla možnost poznat. A co víc – neplatí zde ani pravidlo rozmazlených a nesnesitelně otravných italských dětí. Agata, co ji hlídám, je skvěle vychovaná, milá a hodná. A sedmnáctiletá Laura (až na poměrně zřídka se vyskytující a v nepravidelných intervalech přicházející vlny puberty, které ovšem nikdy nejsou směřovány na mou osobu, nýbrž na ty nejhorší rodiče na světě) je stejně tak bezvadná jako dva bratranci Lori (Lorenzo) a Filo (Filippo), kteří spolu se svými rodiči (Pierem a Tizianou) obývají spodní prostory dvojdomku mé hosting family.

Tak vzhůru vstříc všemu novému, tak krásnému a ošklivému zároveň – Itálii. Jak již kdosi přede mnou napsal a já s ním plně souhlasím – vztah, který je založený na současné lásce a nenávisti, vydrží nejdéle. Ať tedy žije, viva l´Italia!