Bylo jednou jedněch 15 korun českých, které neměly jednoho, ale hned dva majitele. I přesto se však, a to právem, cítily velmi opuštěné. Ve své peněžence je totiž nechtěl vidět ani jeden, ani druhý. A tak živořily bez pevného domova a bezpečného zázemí. Musely se často stěhovat – nejdříve žily na jedné staré faře, poté přespaly na stole jednoho moravského pivovaru, chvíli tam a chvíli jinde a kdo ví, kde všude ještě.

Jednoho srpnového dne se probudily v peněžence jednoho ze svých majitelů. Tento den se jim stal osudným. Majitel, říkejme mu třeba pan T., ráno svou peněženku otevřel a vtom ho napadl ďábelský plán: zbavit se těchto ubohých patnácti korun jednou provždy. Jak? Pošle je za hranice! To bude panečku věc! Musel na to však jít chytře. Vysvětlil jim, že v létě všichni jezdí do zemí jižní Evropy na dovolenou. A že právě ony mají takové štěstí, že letos pojedou taky.

Těch patnáct korun však nebylo vůbec hloupých a o to smutnější byly, když nasedaly do modrého autobusu cestovní kanceláře Česká pošta. V slzách protrpěly celou noc, až teprve k ránu se jim podařilo na chviličku usnout. Jaké to však bylo překvapení, když je po probuzení místo slunné pláže a azurového moře uvítaly nekonečné plantáže broskví a vína. Teď už nebylo pochyb, že se jich, chudinek, majitel T. opět zřekl.

Byly docela zmatené. Neznámá země. Neznámí lidé. Neznámý jazyk. Neznámé zvyky a obyčeje, slunce, horko… co jen si teď počnou? Ani se nenadály a ocitly se v brašně neznámého pána, který podivně ječivým hlasem pokřikoval na všechny okolo. „Že by se nás přecejen konečně někdo ujal?“, svitla na okamžik patnácti korunám jiskřička naděje v oku.

Ne. Jak mohly být tak hloupé a myslet si, že o ně na tomto světě ještě vůbec někdo stojí. Pán je vytáhl ze své brašny a umožnil jim tak spatřit osamělý dům uprostřed polí a vinic s malým domečkem vedle. „Kristýna, é arrivata una lettera per te.“ ozvalo se. Nyní už byly tyto koruny nejzmatenější ze všech korun na světě. Nerozuměly ani slovo, proto s hrůzou očekávaly, co se bude dít dál. Ve dveřích se objevila postava, říkejme jí třeba slečna K., a s překvapeným, zaraženým výrazem přistoupila k pánovi s brašnou. Sotva těch patnáct korun uviděla, propukla v upřímný a neutišitelný smích.

„Tak tohle je naše nová majitelka?“ Ptalo se patnáct korun samo sebe. V jejích rozzářených smějících se očích se však ještě teď dá vyčíst věta: „Budiž, ale ne na dlouho.“

Našich patnáct korun má před sebou ještě spoustu dobrodružství, ale o tom už je další příběh…