Nadmíru pohodlný žlutý studentský autobus mě ráno 26. 7. vyhodil v Bologni na ulici téměř hodinu před předpokládaným příjezdem. Moje hosting family byla samozřejmě ještě v nedohlednu, a tak jsem svůj sedmi a půl týdenní pobyt v této prosluněné zemi započala zmrzlinou.

Pouhých 5 minut po smluveném čase setkání, což je na italské způsoby opravdová rarita, se objevil táta Gianni s dcerami Laurou a Agatou. Nasedli jsme do auta a už po pár minutách jsem věděla, že jsem tu správně. Moje nová dvouměsíční rodina je opravdu k nezaplacení – nepřeháním, když tvrdím, že jsou to jedni z nejpřátelštějších, nejupřímnějších a nejsympatičtějších lidí, které jsem za svůj zatím krátký život měla možnost poznat. A co víc – neplatí zde ani pravidlo rozmazlených a nesnesitelně otravných italských dětí. Agata, co ji hlídám, je skvěle vychovaná, milá a hodná. A sedmnáctiletá Laura (až na poměrně zřídka se vyskytující a v nepravidelných intervalech přicházející vlny puberty, které ovšem nikdy nejsou směřovány na mou osobu, nýbrž na ty nejhorší rodiče na světě) je stejně tak bezvadná jako dva bratranci Lori (Lorenzo) a Filo (Filippo), kteří spolu se svými rodiči (Pierem a Tizianou) obývají spodní prostory dvojdomku mé hosting family.

Tak vzhůru vstříc všemu novému, tak krásnému a ošklivému zároveň – Itálii. Jak již kdosi přede mnou napsal a já s ním plně souhlasím – vztah, který je založený na současné lásce a nenávisti, vydrží nejdéle. Ať tedy žije, viva l´Italia!