Jdu se takhle jednou ráno do obýváku zeptat Agaty, co bude snídat. “Croissant, prosím.”, zní odpověď. Ok, zamířím teda do kuchyně. Dvířka od skříňky s croissanty jsou rozglábená dokořán. Vezmu croissant a zavřu je. Zanesu ho Agátě a vracím se zpět. A co nevidím? Skříňka, kterou jsem před dvěma minutami zavřela, je opět do průvanu. Nevadí, zavřu ji podruhé a jdu do obýváku. Tam leží na zemi hned dva papírky od croissantů. Nechápu, ale zvednu je oba a nesu je do koše. Cestou si všimnu dalších dvou otevřených skříněk, které byly doteď zavřené. Ve dřezu se mezitím samovolně nakupila hromada špinavého nádobí, umyju ho tedy a opět si to štráduju do obýváku. Nevím, jak je to možné, ale leží tam třetí obal od croissantu. Uklidím teda i ten a vracím se do kuchyně, kde mezitím do před pěti minutami prázdného dřezu napochodoval hrnek, talířek a vidlička. Umyju je a jdu do svého pokoje (po cestě zavřu skříňku s croissanty).

A tak je to tu celé dny se vším. Míče se teleportují ze zahrady na dvůr a ze dvora na zahradu, židle od stolu k bazénu (nikdy však ne zpátky), obsahy krabic stolních her se bez dovolení samy míchají a vyměňují, oblečení se zase rádo sluní na vyhřátých kachličkách schodů před domem. Botám se nelíbí v botníku, a tak často chodí na vycházky po celém domě a mokrým plavkám se ohromně zamlouvá vlhkost, a tak se vždy v nepozorovaném okamžiku vytratí ze sušáku do nejbližšího tmavého a chladného koutu.

Na celé věci je ale nejzajímavější odlišná frekvence teleportování různých druhů předmětů. Zatímco třeba ty mokré plavky se přemisťují přibližně jedenkrát za den převážně v odpoledních hodinách a v okolí do 10-ti metrů od bazénu a sušáku, předměty odpadkového a hračkového typu se objevují na celém území domu i zahrady přibližně každých 5 minut 24 hodin denně.

Dějí se tu zkrátka divné věci. Už jedenáct dní marně zkoumám, jak je to možné – a výsledek nepřichází. Meno male, mám na to ještě dalších šest neděl – však já tomu jednou přijdu na kloub.